Příjemná rovinatá trasa vedená téměř stále po značených cyklistických stezkách s maximálním podílem jízdy v lese. Obsahuje sice několik úseků s větším provozem a křižuje silnice, které je lepší přejít pěšky, což ale bohatě vyváží krásné lesní cesty až pěšiny šířky řidítek od tříkolky.
Vyrážíme z Jarova a po přejetí nepříjemné Spojovací nás už čeká jen přejezd hřebínku se zahrádkářskou kolonií, za kterou se schovávají Hrdlořezy. Cyklostezka je vedená mírně do kopce po asfaltové silnici, my jsme se ale líně vyhnuli stoupání přes louku po pravé straně.
Za železničním mostem jsme se dali po lávce doprava a po cyklostezce č. 1 se podél Rokytky ponořili do lesíka u Hořejšího rybníka. Druhou možnost, a to cestu mezi Rokytkou a rybníkem, jsme kvůli momentální rozbahněnosti cesty oželeli.
Hned na konci rybníka jsme nevěřili svým očím, když nás cyklostezka hnala vzhůru po polorozpadlých schodech, ale mapa bohužel nelhala. Po náročném výstupu pak cyklista musí vzít kolo na záda a vyškrábat se po schodech na nadchod přes Průmyslovou. Pak už nás ale čekala hladká cesta až do Hloubětína.
Přechod přes rušnou Poděbradskou a Kolbenovu je naštěstí na dlouhou dobu poslední a cesta doleva okolo autosalonu už konečně vede mimo rušné oblasti.
Nedá se ale říct, že by krása stíhala nádheru, neboť cesta nás provede nejprve okolo stáda naklonovaných krabicodomků, pak přes tunely budovaného obchvatu a rychlejší jezdci se možná rozbijí o plot kbelského letiště, při troše štěstí přímo před zraky hlídky Vojenské policie.
V Kbelích už se opět napojíme na značenou cyklostezku, která vede podél železniční trati, od níž však u zastávky uhýbá doleva směrem do města. Po ulici Jilemnická Kbely opustíme a rovnou za nosem dojedeme až k areálu zámku Ctěnice.
Abychom nemuseli dál doprava po silnici, objedeme zámek zleva podél zahradní zdi. Odměnou nám je příjemná projížďka kolem rybníka a po značené stezce lesem až do Vinoře.
V ní jsme trošku krkolomně hledali zámek, který nás za to přivítal závorou a zákazem vstupu na vrátnici. Údajně patří Ministerstvu vnitra, takže prohlídku asi nelze čekat, alespoň ne v civilu a na svobodě.
Od zámku lze prchnout přes dvůr místního JZD až na Vinořské náměstí a doprava pokračovat k nedalekému rybníku, který značí vjezd do nejkrásnějšího úseku cesty - naučné stezky Vinoř - Satalice.
Vjezd je povolen i cyklistům, přestože čím se noříme hlouběji, mění se cesta spíše ve stezku vyšlapanou lesem. Akrobatické výkony za řidítky při podjíždění padlých stromů ale stojí za to. Naučné cedule a památné stromy jsou navíc dobrá záminka pro zastavení.
V Satalicích se nám nechtělo zajíždět až po cyklostezce do Radonic, takže jsme zvolili kratší, ovšem neznačenou cestu ulicí K Cihelně. Silnice je poměrně rušná, ale přejezd netrvá dlouho a dá se to vydržet. Přes čtyřproudou Novopackou vede nadjezd, Náchodskou je asi lepší přejít pěšky. Pak už se opět doprava napojíme na cyklostezku a od provozu si nadlouho odpočneme.
Cyklostezka vede podhradím počernického zámku, za levotočivou zatáčkou se pak otevře pohled do luk vedle Východní spojky. Mineme odbočku k Ikeji (krkolomná křižovatka) a asfaltová stezka nás okolo dvou rybníků dovede až k podjezdu dálnice D11. Za ním jsme vyrazili rovně (lze i po asfaltu doprava, ale to my neradi;) a skrz Xaverovský háj dojeli až k nadjezdu nad Východní spojkou, který přechází ve sjezd do Dolních Počernic.
Tam jsme neodolali odbočce do parku na hráz Počernického rybníka. Krásný výhled hyzdí jenom nevzhledné betonové monstrum mostu na jeho konci. Přes park se dá projet a vyjet opět na dobře značenou stezku směr centrum. Vede po asfaltu a bez odboček, až na malé intermezzo před Kyjemi, kdy kdovíproč na 300 metrů svede cyklisty pryč, aby se zase zakrátko napojili na tu samou silnici.
V Kyjích se obtočíme kolem Kostela sv. Bartoloměje a podlezeme podchodem u železniční zastávky Praha-Kyje, kteroužto trať vzápětí podjedeme, abychom vracečkou do kopce vystoupali až do Hloubětína. Déja-vu je oprávněné, tam se opět napojíme na stejnou cestu, kterou jsme přijeli, a která nás zavede opět zpátky na Žižkov.
