14.červenec. Francouzi slaví svátek, byla dobita Bastila. Já také slavím, před "pár" lety jsem spatřil světlo světa. Přemýšlím o nějaké velké věci, kterou bych dnes udělal. Vrhnout se znovu na Bastilu mi nepřijde dost velké. Vrhám se tedy na kolo, rodinka se bude válet na břehu Lago di Garda a já se podívám do hor na další jezera. Vyjíždím z Gardeny, na zahřátí nemám ani metr, protože se silnička hned prudce zvedá. Slunce už mě taky pěkně peče. S prudkým stoupáním se mi prudce zvedá tep. Přípravu jsem udělal důkladnou, takže vím, že se musím vyhrabat od jezera nějakých 500 výškových metrů, pak se budu houpat a nabírat síly kolem Lago di Valvestino a nakonec mě čeká závěrečný trhák o dalších 500 výškových metrů na Passo San Rocco - krása. Práce mám dost, úkoly jsou rozdány, takže se radostně opírám do pedálů a stoupám. První část má 8 kilometrů a já se za chvíli přitahuji očima ke každé zatáčce. Jsem prosolenej a nahoře mám pocit, že mi hoří i oči. Následují 4 nedočkavé kilometry, kdy se těším na jezero. Je to tu - Lago di Valvestino. Je mnohem menší, než Garda, ale má hezčí barvu. Užívám si cestu kolem něj asi 5 kilometrů a je to tu zas. Hledám nějakou únikovou cestu, ale zázrak se nekoná. Jen stoupání, ze kterého mám husí kůži. Nikdo mi s tím nepomůže, takže nelením a polykám první metry. Jde to hodně ztuha, nohy mi neustále vyčítají, že jsem nezůstal s rodinkou na pláži. Dělám že je neslyším a točím pomalu klikami. Nerad bych se rozplakal, takže nebudu popisovat to utrpení. Teploměr se navíc taky zbláznil, protože při pomalé jízdě nad silnicí ukazuje 43 stupňů, peklo si mě našlo. Jsem neskutečně šťastnej, když projíždím kolem značky Capovalle. Odtud jen pár výškových metrů na Passo San Rocco, které mě pošle na zasloužený sjezd - to si teda užiju !!! V první zatáčce nechávám brzdy bez povšimnutí, ale ouhaa !!! Přední kolo mi plave a koukám, je z něj bačkora, no to snad ne, já jsem píchnul. Slézám vytahuji hustilku a vracím asi tak 370 tempy duši život. Sjezd jsem si neužil, každou pátou zatáčku jsem musel dofukovat. Takže cestou nahoru mě bolely nohy, cestou dolů mě bolely ruce, za ten sjezd jsem zapumpoval asi 10x. Hned v první Pizzerii nad Lago d' Idro přijímám denní nabídku, výborné lasagne a chlazené pivo - konečně dárek k narozeninám. Lámaně se domlouváme, dozvídá se, že mám narozeniny, nabízí výbornou kávu na závěr - zdarma na účet podniku. Jsem jediný host, takže ještě šermujeme rukama a sdělujeme si tak novinky ze svých domovin. Čas ale kvapí, jsem sytý, je mi dobře na duši, lepím záplatu na duši kola a za chvíli nechávám dobrého chlapíka svému osudu. Jestli dobře počítám, tak mě čeká nějakých 50 kilometrů mírného klesání z 400 m.n.m. na skoro nulu - nádhera. Na Lago di Garda dojíždím skoro večer, ale slunce na mě ještě kouká, asi čeká, čím završím tak bohatý den. Před Mademo slézám, svlékám se a nedbaje zevlující omladiny opodál skáču z mola do jezera. Překvapuje mě teplota a čistota vody. Když mám pocit, že jsem se nabažil, nechávám se sušit posledními paprsky, pak nasedám a dojíždím k autu. Do Verony to mám ještě kousek, takže připevňuji zaprášené kolo na střechu a vyjíždím. Jsem hodně unavenej, ale libuji si, jak jsem si dnešní slavný den užil.
